Ekonomický přístup k solární energii

V současné době probíhá v České republice boom solární energie. Proč je právě v našich klimatických podmínkách o solární energii takový zájem?

Důležitým zlomem bylo schválení zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie, kterým byl legislativně zakotven indikativní cíl České republiky - do roku 2010 zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny na 8 %. V rámci celé Evropské unie má dle směrnice 77/2001/ES dojít ke zvýšení podílu obnovitelných zdrojů do roku 2020 na 20 %. To jsou dva hlavní administrativní cíle, které ženou vývoj solární energie kupředu. Výroba energie z obnovitelných zdrojů energie se jeví jako dobrou alternativou k fosilním zdrojům, které zatěžují prostředí. Je však ekonomicky efektivní podporovat právě teď a v takovém rozsahu právě solární energii?

V médiích jsou obnovitelné zdroje prezentovány jako řešení v případě budoucího nedostatku fosilních zdrojů. Stačí jen státní podpora na rozjezd a zvyšování podílu těchto zdrojů v energetickém mixu může začít. Ovšem i tyto zdroje mají své mouchy - a to hlavně v podobě vysokých investičních nákladů a nutnosti záložních zdroje elektřiny z důvodu nestability dodávek energie. Naopak mezi výhody obnovitelných zdrojů energie patří jejich nízká ekologická zátěž, nevyčerpatelnost, relativně snadná dostupnost a nekladou nároky na dovoz surovin. Za normální tržní situace by došlo k porovnání nákladů a výnosů ze začlenění obnovitelných zdrojů energie do energetického mixu a podle této analýzy by se následně trh vyvíjel. Energetické odvětví je však regulováno a jinak tomu není ani u obnovitelných zdrojů.

Nejen v energetickém odvětví se setkáváme s tzv. zájmovými skupinami. Jedná se o sdružení jednotlivců či skupin, kteří - jak název napovídá - sdílí stejný zájem, cíl. Touto problematikou se zabýval ekonom Mancur Olson, který došel k závěru, že zájmové skupiny podvazují růst ekonomiky a mají negativní dopady na politický a ekonomický systém. Toto tvrzení je více než pravdivé. Důsledkem velké podpory solární energie ze strany státu je vyrobené množství energie, které je vyšší než rovnovážné. Stát tohoto stavu docílil díky štědře vysokým výkupním cenám a zeleným bonusům.

Jinak by výstavba solárních elektráren nebyla tak rentabilní - vždyť Česká republika nepatří mezi nejslunečnější země a investiční náklady na solární elektrárny jsou stále vysoké. Cena solární energie tak neodráží skutečnou tržní cenu a dochází ke zkreslení. Za současných podmínek se dokonce vyplatí postavit elektrárnu na severu Čech, kde je sluneční svit nejmenší. Investor i přesto docílí jistého zisku. Stanovené ceny jsou totiž garantovány majiteli elektrárny po dobu 20ti let od uvedení systému do provozu, přičemž dle zákona může dojít k poklesu cen maximálně o 5 %. Navíc je zde administrativní nástroj povinného výkupu za minimální výkupní ceny a zelené bonusy - přímo v zákoně je uvedeno, že provozovatel distribuční nebo přenosové soustavy je povinen solární elektrárnu připojit a elektřinu, na kterou se vztahuje podpora, vykoupit. Není tedy divu, že je o fotovoltaické elektrárny takový zájem. Investor má garantovaný zisk z investice a nemusí nést žádné riziko v podobě nejistoty cen či odběratelů.

Cesta státních dotací a regulací je však ekonomicky neefektivní. Vynaložené prostředky na podporu solární energie už nemohou být využity na jiné činnosti, např. výzkum a vývoj solárních článků nebo jiných inovací v energetickém odvětví. Investoři za současných podmínek sice profitují a solární energie se opravdu vyrábí více než kdy dříve, což se v politické sféře jeví pozitivně vzhledem k závazkům České republiky k Evropské unii. Avšak za vyšší výkupní ceny a zelené bonusy v konečném důsledku zaplatíme jako daňoví poplatníci všichni. A i přes tuto velkou státní podporu je patrné, že 8% závazek stejně nesplníme.

Ekonomové Chicagské školy si kladli otázku, zda regulace vede ke změně chování daného odvětví? Jak už bylo zmíněno výše, regulace upravuje regulované odvětví. Dochází k větší výrobě energie ze slunce, staví se více elektráren, více se investuje do tohoto odvětví a investor na rozdíl v tržním mechanismu má státem garantovaný zisk. Můžeme tedy souhlasit se závěry Chicagské školy, že regulace slouží zájmovým skupinám, tzn. regulovaným odvětvím. Na větším zájmu o solární energii vydělávají zejména vlastníci elektráren, výrobci solárních panelů, společnosti zabývající se stavbou solárních elektráren a vláda, která tak plní závazky vůči Evropské unii. Spotřebitelé mohou profitovat ze snížení emisí do ovzduší bez toho, aniž by sami museli stavět solární elektrárny. Avšak jestliže výše daní přesahuje užitek z redukce emisí, jedná se o ekonomicky neefektivní řešení.

Je zřejmé, že kdyby nebylo státní politiky, solárních elektráren by se tolik nestavělo. Avšak i přes velkou státní snahu, podíl solární energie je v energetickém mixu marginální. Je evidentní, že z ekonomického hlediska ještě nenastal pro solární energii ten pravý čas. Nyní se projednává novela zákona, která by měla reagovat na snížení investičních nákladů solárních elektráren a umožňovala by Energetickému regulačnímu úřadu snížit ceny solární energie o více než 5 % u projektů, kde je návratnost nižší než 11 let. Tato změna by tak byla v souladu s dlouhodobým cílem sbližovat cenové hladiny obnovitelných a neobnovitelných zdrojů. Doufejme, že tato novela vejde v platnost, jelikož ceny solární energie jsou dramaticky nejvyšší i v rámci obnovitelných zdrojů energie.